Zápisník ze světa filmu

Sedmý článek (zveřejněný pro týden 26.4.-2.5.2010)

Předem se omlouvám, že aktualita tohoto týdne nebude běžnou recenzí, které znáte z předešlých článků na tomto blogu. Tento týden, konkrétně ve čtvrtek 29. dubna 2010, totiž uplynulo rovných 30 let ode dne, kdy zesnul fenomenální filmový režisér Sir Alfred Hitchcock (1899-1980). Myslím si, že každý, kdo se považuje za vášnivého milovníka filmu, by měl v těchto dnech držet alespoň jednu malou, symbolickou minutu strachu, během níž se bude opravdu upřímně bát. Jméno Hitchcock se totiž v průběhu dlouhých desítek let stalo synonymem toho nekrystaličtějšího filmového napětí. Pro mě osobně je “mistr Hitch” doslova srdeční záležitostí, protože jsem za svou diváckou kariéru zkrátka nepoznal lepšího režiséra, než jakým byl právě tento podivínský pán. Hitchcock navždy zůstane filmařem, který tak brilantně nadefinoval žánr psychologických thrillerů. Stačí vzpomenout na jeho mimořádně plodnou spolupráci s Jamesem Stewartem, hereckou legendou, s níž Hitchcock natočil jedny z nejlepších kriminálních thrillerů historie. Vedle jejich prvního projektu, kterým byl technicky výjimečný Provaz, to byly snímky Okno do dvora, Muž, který věděl příliš mnoho či Vertigo. Stewartovi tato spolupráce mimořádně prospěla, protože režisér Hitchcock v něm nalezl celou řadu zajímavých hereckých poloh, které ve svých rolích do té doby nevyjádřil. Pracovat s Hitchcockem bylo pro každého herce požehnáním. Tento původně britský a později americký tvůrce měl totiž unikátní schopnost, kterou má jen málo režisérů, díky níž dokázal ve svých svěřencích objevovat stále nové stránky jejich herectví. Postavy ve svých filmech velmi často konfrontoval s potlačovanými touhami, užírajícími chtíči i každodenními strachy. Nejlépe je to vidět ve filmu Psycho, jehož hlavní představitel Anthony Perkins dokázal všechny tyto nelehké polohy mistrovsky snoubit. Není bez zajímavosti i to, že Hitchcock svým Psychem v podstatě vdechl život (nebo alespoň prvotní myšlenku) tzv. subžánru slasher filmů, který v pozdějších letech získal na mimořádné popularitě. Psycho, které letos oslaví padesát let od svého vzniku, tak můžeme  považovat za matku všech Halloweenů, Pátků třináctého a Nočních můr v Elm Street, které tak zdařile okopírovaly onen jednoduchý koncept s vyšinutým psychopatem, vraždícím mladé ženy, v hlavní roli.

Hitchcock však zdaleka nebyl jen autorem hororů, kterým bývá někdy mylně označován, a za svoji kariéru se stihl vypořádat s různými filmovými (sub)žánry. V jednom z nejproslulejších filmů, ve snímku Na sever severozápadní linkou, tak pozval diváky do světa špionážních thrillerů, kde exceloval pro změnu Cary Grant. Pokladnice stále není prázdná, další klenoty nesou jména jako Mrtvá a živá, Podezření či Rozdvojená duše, a zdaleka to tedy není jen Psycho a horor Ptáci, byť se názvy těchto dvou filmů v souvislosti s osobou tohoto tvůrce skloňují bezkonkurenčně nejčastěji. Ostatně, když vezmeme v potaz fakt, že Hitchcock působil již od dob němého filmu, tak lze říct, že filmy Psycho a Ptáci jeho kariéru de facto uzavřely. Nechtěl bych ovšem tohoto váženého pána odbýt pouze strohým výčtem jeho děl. Byl to totiž režisér, který miloval film. A který pro něj a pro jeho popularitu udělal tolik, jako málokdo. Při vzniku svých filmů si rád hrál - tak třeba kriminální thriller Provaz  natočil pouhými deseti záběry, z nichž každý trvá přibližně deset minut. Byl to režisér, který se nespokojil s tím, když jeho film byl vynikající. Musel být geniální. Nikdy nezískal Oscara, zato si získal srdce milionů fanoušků umělecky hodnotných a přesto nesmírně zábavných filmů, které mají co říct ještě v dnešní době.

Šestý článek (zveřejněný pro týden 19.4.-25.4.2010)

South Park, který před lety slavil mimořádnou popularitu i v České republice, se ve Spojených státech vysílá již čtrnáctým rokem. Když požádáte kohokoliv, kdo viděl třeba jen jedinou epizodu, nebo o seriálu slyšel alespoň zprostředkovaně, aby South Park v krátkosti charakterizoval, nejspíše se dočkáte označení jako “animák pro dospělé” nebo “ve fekálním humoru topící se show”. Málokdo ale ví (a ten, kdo South Park nesleduje, to ani nemá šanci zjistit), že dva duchovní otcové seriálu Matt Stone a Trey Parker v jednotlivých epizodách často reflektují aktuální a dosti ožehavá témata, která hýbou společností.

Za ta dlouhá léta, co si South Park drží svou popularitu, pánové Stone a Parker nejenže urazili nespočet celebrit, občanských sdružení, církví a jiných organizací, ale dokonce zabili Ježíše Krista či anglickou královnu, což se pochopitelně odrazilo v mnohých velmi negativních reakcích veřejnosti z celého světa. I když jsou scénáristé seriálu u soudu častěji, než na natáčení, rozhodně neztratili odvahu a troufám si říct, že spíš získali na odhodlanosti dál provokovat a říkat, co si myslí. Nejsem žádným fanatickým uctívačem nekonečných dobrodružství čtveřice sprostých kluků ze South Parku, dokonce nejsem ani pravidelným divákem seriálu a z každé sezóny zhlédnu přibližně polovinu epizod, přesto musím říct, že si tvůrci tohoto dílka v mnoha případech získali moje sympatie. Např. epizody, ve kterých se Stone s Parkerem naváží do amerických Mormonů a Scientologů, považuji za to nejzábavnější, co jsem z televizní produkce za svůj život viděl. Vítám i fakt, že se nikdy nejedná o konkrétně mířenou a otevřenou kritiku, ale že si divák musí pod všemi těmi vulgarismy, nemístnými poznámkami a velmi nekorektním obsahem nalézt to, co tvůrci chtěli sdělit.

Titulková sekvence South Parku obsahuje jen zlomek bizarních postav ze své historie

Detailněji bych se chtěl zastavit u epizody Best Friend Forever, ve které je Kenny, jedna z hlavních postav seriálu, sražen autem. Následně upadá do trvale vegetativního stavu, kdy se z něj de facto stává živá mrtvola, závislá na nemocničních přístrojích a především na vyživovací trubici, která mu do těla přivádí živiny a vodu. Stone s Parkerem se v tomto případě dotkli tehdy aktuální aféry Terri Schiavo, mladé americké ženy, kterou podobná tragédie postihla ve skutečném životě. Případ této ženy se v americké právní historii stal nejdelším soudním sporem o právo zemřít a možná si jej někteří z vás pamatují i z českých médií. Podobně jako v americké veřejnosti, tak i v epizodě South Parku se vytvořily dvě skupiny se zcela odlišným pohledem na věc - jedna žádala, aby byl Kenny držen při životě na přístrojích, druhá skupina požadovala odpojení vyživovací trubice, které postiženému člověku po několika dnech přivodí smrt v důsledku dehydratace. Nejvíce se mi na této epizodě líbilo, že se tvůrci dokázali s bolestivým tématem vypořádat citlivě a nikomu nevnucovali svůj názor. Pře trvala dlouhé měsíce, oba nesmiřitelné tábory disponovaly svými vlastními dobrými argumenty (”Nehrajte si na Boha tím, že mu odstraníte trubičku” - “Oni si na Boha hrají tím, že mu ji dali”) a divákovi tak zbývá jen dilema, pro kterou stranu by se vyslovil. V příběhu epizody se nakonec obě skupiny v míru shodnou, že by si Kenny nejspíš nepřál takto “žít” a chtěl by mít svůj klid. Epizoda je ukončena scénou, v níž je nalezena poslední stránka závěti, ve které si Kenny přeje jediné - nebýt v kritickém zdravotním stavu vystaven napospas televizním kamerám. Po několika týdnech se tak televizní štáby musí z Kennyho nemocničního pokoje odstěhovat. Myslím, že ono základní poselství není třeba ani komentovat. (Zajímavostí je, že stejně jako Kenny, i Terri zemřela - stalo se tak 31. března 2005, pouhý den po premiéře zmíněné epizody.)

Bezkonkurenčně největší vlnu kontroverze vzbudila epizoda Cartoon Wars, ve které na jaře 2006 tvůrci reagovali na v té době mediálně propírané karikatury proroka Mohameda v dánském tisku. Ty v muslimském světě spustily nevídanou vlnu násilí a nenávisti. Parker a Stone svou epizodou vyjádřili velmi ostrou kritiku cenzury v médiích a dokonce do epizody procpali svého vlastního animovaného islámského proroka. Tento krok jim však nakonec neprošel - nikoliv u demonstrantů, ale hned při zrodu epizody, kdy společnost Comedy Central, vlastnící práva na seriál, rozhodla, že musí dojít k odstranění inkriminovaného obsahu. Trochu paradoxně tak cenzura zasáhla do díla, které se právě proti podobnému omezování svobody tolik staví.

Co z toho všeho plyne? Mnohé, ale především to, že autoři South Parku mají až obdivuhodnou dávku odvahy. A to je právě to, co na této animované komedii oceňuji. Neříkám, že tvůrci této show (vy)řeší světové problémy, ale nikdo jim nemůže upřít, že v mnoha případech dokáží s řádnou dávkou humoru a (sebe)ironie vyjádřit vlastní názor. A přitom to nikdy není demagogie - Stone s Parkerem totiž dobře vědí, že trefné, vtipné a nenápadné narážky jsou mnohdy daleko účinější, než vymývání mozků. Jak jinak pak mohli tito pánové oslavit jubilejní dvoustou epizodu, než výběrem desítek celebrit, které si v předešlých téměř patnácti letech již jednou vzali na mušku. Objevit se měl znovu i Mohamed, smutný scénář s nekompromisním zásahem cenzury se však bohužel znovu opakoval. A opět nechyběly ani výhrůžky smrtí.

Jsem rád, že South Park existuje. Tento pořad nám totiž svou existencí dává docela jasnou zprávu o tom, jak velká (malá) svoboda v médiích, potažmo v naší společnosti funguje.

Pátý článek (zveřejněný pro týden 12.4.-18.4.2010)

Pro někoho možná překvapivý fakt, ale žánr sportovních dramat je dnes mimořádně rozsáhlý a může se pochlubit velmi dlouhou historií. Filmové příběhy ze sportovního prostředí nemusíte milovat, ale každý fanoušek filmu by měl znát Rockyho, dramatický snímek, jímž se v roce 1976 proslavil pozdější akční hrdina Sylvester Stallone. Ten se vedle hlavní herecké role podepsal i pod scénářem, za něhož později získal Oscara. O čtyři roky později pak Rockyho následoval Zuřící býk režiséra Martina Scorseseho, ještě o poznání syrovější drama, které nás taktéž pozvalo do nelítostného prostředí boxu, kde svou roli hrají nejen sportovní výsledky, ale i peníze, schopní agenti a s tím spojená všudypřítomná propagace. Mluvit zde pouze o těchto dvou (byť vynikajících) sportovních filmech však není příliš relevantní, protože Wikipedia či specializovaný web sportsinmovies.com ve svých databázích shromažďují stovky filmů ze sportovního prostředí, některé již z doby němého filmu.

Mickey Rourke ve své životní roli

Snímek Wrestler (2008) režiséra Darrena Aronofského, který se před necelým rokem vypravil i do českých kin, tedy není v tomto ohledu žádnou převratnou událostí. Už ve chvíli, kdy ještě před samotným zhlédnutím filmu čtete jeho anotaci, tušíte, že scénárista se v lecčems nechal Stalloneovou prvotinou inspirovat. Zatímco Rocky byl v prvním filmu mladíkem, zoufale toužícím po uznání, respektu a slávě, Aronofského drama nám představuje Randyho Robinsona, kdysi profesionálního wrestlera, jehož sláva let osmdesátých dávno pominula. The Ram, jak si Randy nechává přezdívat, se nyní potuluje už jen po poničených tělocvičnách a dalších sportovních střediscích, aby uspokojil alespoň onu hrstku pravověrných fanoušků wrestlingu. Když se vedle nekonečných finančních problémů ozve i chátrající zdraví, vypadá to, že Randyho existence je vážně ohrožena. Aranofsky přibližuje právě tuto část wrestlerova života, přičemž krom sportovních sekvencí sledujeme i Randyho snahu znovu navázat kontakt s odcizenou dcerou.

Bylo by hrubou chybou, kdybyste si před zhlédnutím filmu zjistili, jak to celé dopadne, protože překvapivé vyvrcholení považuji za jeden z největších kladů scénáře, potažmo celého filmu. Scénář celkově velmi dobře vykresluje každodenní život pohaslé sportovní hvězdy, včetně poloprázdných autogramiád, které spíše než setkání se slavnými sportovci vypadají jako srazy invalidů či veteránů z války. V těchto okamžicích je film nejsilnější, protože právě zde může představitel hlavní role, Mickey Rourke, excelovat naplno. Zní to skoro jako věta z jiného světa, když člověk říká, že Mickey Rourke, herec, kterého jsme všichni dosud znali jen z béčkové produkce let osmdesátých a devadesátých, exceluje. Ale on skutečně odvádí nádherný výkon, plný lidskosti a bolestivých životních ran, kterými je jeho hrdina viditelně poznamenán (a vůbec k tomu nepotřebuje tuny make-upu a litry kečupu).

Než se dostanu k finálnímu verdiktu, chci předposlední odstavec mířit na fanoušky wrestlingu, kteří by se na film chtěli podívat. Vřele doporučuji to zkusit, ale předem upozorňuji, že navzdory názvu je wrestling to poslední, o co ve filmu jde. Choreografie zápasů je sice kvalitní a autentická, ale samotných rvaček není ve filmu tolik, jak by někteří mohli doufat.

Mickey Rourke. To je člověk, bez kterého by Wrestler nebyl nic. Platí to však i naopak, Rourke může líbat nohy režisérovi Aranofskému za to, že stařičkému herci nabídl druhou a dost možná poslední šanci. Šanci ukázat, že to zdaleka nejsou jen svaly, co ho dělá velkým mužem. Hanba americké Akademii, že jeho výkon neocenila zlatou soškou.

Čtvrtý článek (zveřejněný pro týden 5.4.-11.4.2010)

Snad nebudou čtenáři tohoto blogu příliš protestovat, když se v aktuálním článku zaměřím na pořad, který v televizi nebo kině nenalezneme. Řeč je o Kritickém klubu Jana Rejžka, diskusním pořadu Českého rozhlasu 6, který si mohou zájemci poslechnout každý čtvrtek deset minut po dvacáté hodině. Jak z názvu vyplývá, celý pořad se odehrává kompletně v režii nekompromisního kulturního kritika Jana Rejžka, jehož nezaměnitelný a charismatický hlas by vám měl být minimálně povědomý. Rejžek se svým pravidelným hostem, divadelním a literárním kritikem Vladimírem Justem, týden co týden hovoří o tom, co ho v kulturní oblasti za posledních několik dní zaujalo - a to jak v kladném, tak záporném smyslu slova. Pořad tak svým zaměřením i tónem de facto kopíruje televizní Katovnu, kterou v devadesátých letech vysílala Česká televize. V Katovně vedle Rejžka a Justa vystupovali další kritici z mnoha kulturních oblastí a zaníceně (a velmi kriticky) se vyjadřovali k dění na poli naší a zahraniční kultury. Pořad byl po několika letech z důvodů neshod mezi Rejžkem a vedením televize zrušen.

Vladimír Just a Jan Rejžek při moderování pořadu

První, co na Kritickém klubu zaujme, jsou pochopitelně samotní moderátoři (jen výjimečně Justa střídá Petr Pavlovský, Pavel Mandys či jiná osobnost z českého kulturního prostředí). Jan Rejžek je český novinář a hudební kritik, kterého laičtější veřejnost dost možná nejlépe pamatuje z role komentátora předávání Oscarů v letech minulých. Je to člověk, kterému rozhodně nechybí sebevědomí a který pevně stojí za svými názory (osobně si nedovedu představit sílu, která by dokázala změnit jeho stanovisko, když už si nějaké vytvořil). Je to taktéž člověk, který dlouhodobě leží mnoha lidem v žaludku. Na druhou stranu, výrazným osobnostem moderování vždy sluší (pořady tohoto typu koneckonců neposloucháme proto, abychom si pospali). Za sebe bych do dalších vydání pořadu doporučil snad jen o něco víc nadhledu a pochopení, nejen pro komentovaná díla a události, ale i pro volající posluchače.

Proč vůbec formou tohoto článku Kritický klub doporučuji? Důvod je prostý - za ty měsíce, během nichž Rejžkův pořad poslouchám, jsem byl tímto diskusním klubem již nejednou naveden na některá mimořádně zajímavá díla; především pak z oblasti literatury, která mě z probíraných témat zajímá vždy nejvíce (abych doporučil již doporučené, zmíním působivé romány Zlodějka knih a Slepota). Stejně tak ovšem mohu pořad vřele doporučit fanouškům filmu, hudby, kulturních festivalů a divadla, k němuž se vždy velmi erudovaně vyjadřuje Just, který je teatrologem (tedy divadelním teoretikem). Oběma pánům pak nelze upřít hluboké a mimořádné znalosti všech probíraných témat, za což je velmi respektuji.

Člověka pak už jen hřeje na srdci, když v internetovém diskusním fóru Kritického klubu čte sprosté urážky od anonymních a bezvýznamných nul, které dobře vědí, že lidem, jako je Rejžek či Just, nebudou nikdy sahat ani po kotníky.

Dodatek: Jednotlivá vydání Kritického klubu naleznete na oficiálních stránkách.

Třetí článek (zveřejněný pro týden 22.3.-4.4.2010)

Známý citát z filmu Toy Story - Příběh hraček, který v tomto článku posloužil jako titulek, jsem vybral záměrně. Následující řádky budou totiž věnovány nejnovějšímu animovanému snímku od tvůrců Toy Story, který se v překladu pro česká kina jmenuje Vzhůru do oblak (anglicky jednoduše Up). Nejde tu však jen o pár slov z úst Buzze Rakeťáka či o lakonický název nejnovějšího počinu, ale o něco hlubšího. Žánr animovaných snímků měl od prvopočátků specifickou příchuť, která je u filmů studia Pixar ještě notně zvýrazněna. Jsou to filmy, v nichž ožívají sny, ve kterých postavy prožívají kouzelná dobrodružství, která nikdy nemusí skončit. Příběhy, které diváka zavedou do nekonečna a ještě dál.

Ve filmu Up sledujeme příběh Carla, kdysi prodavače balónků v zábavním parku, dnes nerudného důchodce, který žije ve svém domě, obklopen pouze vzpomínkami na svou zesnulou ženu a nepříjemnými vyhlídkami do budoucna. Více, než zbytek života prožitý v sociálním zařízení, však Carla trápí jiná věc - že nestihl své ženě Ellie splnit jejich společný životní sen, kterým měla být dobrodružná cesta do hlubin jihoamerické přírody. Starý pán se však na poslední chvíli rozhodne, že se společného snu nevzdá, a na výpravu si s sebou vezme rovnou celý dům, nadnášený desítkami tisíců balónků. Nedobrovolným společníkem na dobrodružné cestě se mu stane i malý obézní skaut jménem Russell, který v okamžiku odletu zrovna zabloudil na Carlovu verandu.

Carl a Ellie plánují budoucnost

Mluvit o tom, že je to celé zase o něco digitálně preciznější a detailnější, by bylo plýtváním jedničkami a nulami na tomto blogu. Grafici ze studia Pixar znovu dokazují, že jsou skutečnými mistry ve svém oboru a že konkurence buď vůbec neexistuje, nebo se schovává za svými monitory. O cestě vzhůru do oblak se vše podstatné jistě dočtete v celé řadě recenzí, které jsou roztroušeny po českém internetu (abyste nemuseli zbytečně pátrat, navedu vás alespoň na servery rozhlas.cz, cinemaview.sk, moviezone.cz, playall.cz, filmo.cz či koule.cz). Jednu věc by však potencionální diváci vědět měli. Pixar ve svých jedinečných animovaných dílech příjemně stárne, což je dozajista ku prospěchu věci. Patrné to bylo již v případě posledních dvou filmů (Ratatouille a WALL-E), které mnohdy lépe snesli dospělí diváci, než ti dětští. V případě Up se situace opakuje.

Podobně jako u předešlých “pixarovek”, ani v případě Up však nejsou příběh a grafické vychytávky tím hlavním. Důležité je, co si pod tím divák sám představí a zda dokáže případnou metaforu správně uchopit. Tvůrci se s námi ve svém filmu dělí o zajímavé sdělení - že ani věk, sebevíc pokročilý, by neměl člověka výrazně svazovat. A pokud už se objeví fyzické překážky, které nelze ignorovat, tak bychom se alespoň nikdy neměli vzdávat vlastních snů. Toto poselství je dle mého názoru nesmírně důležité a je velmi přínosné, že prostřednictvím tohoto krásného filmu je vyprávěno těm úplně nejmladším.

Druhý článek (zveřejněný pro týden 15.3.-21.3.2010)

Pozorný čtenář by v následujícím textu měl nalézt recenzi dramatického snímku Crazy Heart (2009), který před dvěma týdny zaznamenal nebývalý úspěch na předávání amerických Oscarů, odkud si odnesl rovnou dvě sošky. Jednu v kategorii nejlepších původních písní a druhou v kategorii mužských hereckých výkonů, v níž své soupeře hravě předčil favorizovaný Jeff Bridges. Tento čerstvý šedesátník, jehož kariéra začala již v roce 1951, byl na nejcennější filmovou sošku nominován v letech 1972, 1975, 1985 a 2001. Ledy se však prolomily až nyní.

Oscarem oceněný Bridges děkuje rodičům (zdroj: imdb.com)

Bridges pochází z velké herecké rodiny. Mnoho diváků zná z televizních rolí jeho bratra Beaua, otec rodiny Lloyd Bridges (1913-1998) se objevil ve více jak sto padesáti rolích, ať už na stříbrném plátně či v televizi. Maminka Dorothy Dean Bridgesová (1915-2009), která vždy fungovala jako důležitý tmel rodiny, se triumfu svého syna nedožila, zemřela minulý rok. O tom, jaký vliv na Bridgese jeho otec s matkou měli, nejlépe vypovídá samotná řeč při přebírání Oscara, ve které o svých rodičích téměř nedokázal nemluvit.

Crazy Heart je malým, komorním dramatem, které se nesnaží být ničím větším, než příběhem o zestárlém hudebníkovi country muziky, který si uvědomil, že poslední šance možná už utekla. Bad Blake, jak si hlavní hrdina přezdívá, má totiž za sebou už nějaký ten rozvod i pár divokých večerů zalitých alkoholem. Ano, v podstatě se jedná o příběh, kterých jsme tu měli již pěknou řádku, Crazy Heart však oplývá něčím, čím se může pochlubit jen několik filmů - vynikající herce.

Největší devizou Jeffa Bridgese je, že ve svých rolích dokáže působit doslova neviditelně. Nemyslím to ve špatném smyslu slova, právě naopak - Bridges umí být nesmírně přesvědčivý a do svých rolí zapadá tak dobře, že si mnohdy nevšimnete, že vůbec něco hraje. Je to pochopitelně schopnost, jíž oplývá řada vynikajících herců (na jazyk se mi derou jména jako Tom Hanks či Robert De Niro), Bridges mezi ně však patří bezvýhradně. Ať už ztvárňuje univerzitního profesora, jehož sousedem se právě stal chladnokrevný terorista (Arlington Road, 1999), nebo psychologa, jehož novým pacientem je mimozemšťan s lidskou podobou (K-PAX, 2001), vždy dokáže svým postavám vtisknout velmi civilní, řekl bych až poklidnou podobu, a zaručit tak ničím nerušenou podívanou. Pokud bych měl výše uvedené Bridgesovy schopnosti popsat na příkladu právě recenzovaného snímku, vzal bych si na pomoc hercův osobní život. Bridges, který je již 33 let ženat se svou manželkou, s níž má 3 dcery, totiž ve filmu famózním způsobem hraje pravý opak.

Ve své roli v Crazy Heart, která po většinu času připomíná spíše one man show, přehrává všechny své herecké kolegy. To ovšem filmu na kvalitě zdaleka neubírá, protože Maggie Gyllenhaalová, Colin Farrell i Robert Duvall od první chvíle působí spíše jako přihrávači (byť Gyllenhaalová taktéž získala oscarovou nominaci a nutno dodat, že za svůj příjemný herecký projev jedině zaslouženě). Žádný div, že více jak stovka kladných hodnocení z recenzí významných autorů, chválí a připomíná právě Bridgesova bouřlivého hrdinu. Nemyslím si však, že by výše zmínění herci nedokázali zahrát výraznější role, předvedli však jen tolik, co od nich režisér očekával.

Další silnou stránkou filmu, která za hereckým uměním hlavních a vedlejších aktérů jen těsně zaostává, je v úvodu již zmíněná hudební složka filmu. Soundtrack je jedním slovem nadupaný a stává se tak velmi zajímavým tipem pro všechny fanoušky country hudby. Onu titulní píseň The Weary Kind, která bodovala na oscarovém večeru, napsal hudebník T. Bone Burnett společně s písničkářem Ryanem Binghamem. Jak však bývá dobrým zvykem u filmů, zabývajících se hudební tématikou, řadu písniček nazpívali sami herci. Divák, který filmy podobného ražení sleduje pečlivěji, jistě hned vzpomene působivé hudební drama Walk the Line, ve kterém nádherně hrál i zpíval Joaquin Phoenix v roli americké hudební ikony Johnnyho Cashe. Pokud se jedná o recenzované Crazy Heart, pak na jeho oficiálním soundtracku s šestnácti tituly nalezneme jednu píseň od Colina Farrella i Roberta Duvalla a rovných šest písniček z úst Jeffa Bridgese.

Jsou to dozajista další body k dobru, které si autoři filmu zaslouží. Tímto se už pomalu dostávám k osobě mladého režiséra Scotta Coopera, který během natáčení zasedl na nejdůležitější židli, která se v zákulisí nacházela. Crazy Heart je jeho režijním debutem a teprve druhým filmem, pod jehož scénářem nalezneme jeho podpis. Podle mého názoru v kinematografii od nepaměti platí rovnice, která vkládá rovnítko mezi kvality režiséra a kvality filmu, a tak hrozilo, že se nedostatek Cooperových zkušeností podepíše na konečné kvalitě filmu. Já však nenacházím slova kritiky ani pro pana režiséra. Jakožto velký fanoušek hudebních dramat považuji Crazy Heart za nádherný přírůstek do světa tohoto specifického filmového žánru a pokud jste i vy naladěni na stejnou vlnu, nemáte co řešit. Konkrétně u osoby režiséra pak chválím jeho nespornou znalost country hudby, pro kterou má dozajista velký cit, a v neposlední řadě taktéž znamenitý výběr hereckého obsazení. Koneckonců, je to právě hlavní mužská role, pro kterou si jeho snímek budou lidé pamatovat ještě dlouhá léta.

První článek (zveřejněný pro týden 8.3.-14.3.2010)

Kdo to s filmem myslí alespoň trochu vážně, nemohl si na samém konci minulého týdne nechat ujít slavnostní 82. předávání cen Americké filmové akademie, které filmoví diváci po celém světě znají pod všeříkající značkou Oscar. Pokud se nepletu, tak letos to bylo poprvé, kdy udílení amerických Oscarů a Českých lvů, tedy nejprestižnějších domácích filmových cen, proběhlo během jednoho víkendu. Dvě akce stejného typu, přesto ve finále diametrálně odlišná podívaná. Nabízí se tedy zajímavé srovnání, při němž z pochopitelných důvodů nebudu hodnotit a porovnávat velkolepost obou slavnostních večerů (rozpočet Oscarů je přeci jen trochu vyšší, než ten český), ale pokusím se dotknout toho, co se srovnat dá, a na co člověk nepotřebuje mnohamilionový rozpočet - míru originality, kvalitu humoru, vkus.

Nejeden divák si při prvním pohledu všimne jisté podobnosti u obou ceremoniálů, a sice počtu moderátorů. České lvy, stejně jako oscarovou noc, totiž moderovaly dvojice; zatímco v případě Lvů šlo o českého komika Boleslava Polívku a herce Pavla Lišku, americká režie vsadila na osvědčeného Steva Martina a v současnosti velmi populárního Aleca Baldwina. Tím ovšem veškerá podobnost mezi oběma večery končí.

Moderátoři Českého lva, Bolek Polívka a Pavel Liška (zdroj: idnes.cz)

V deseti stručných bodech se k Českým lvům vyjádřily redaktorky portálu idnes.cz, Tereza Spáčilová a Jana Záhorková. Jejich vcelku výstižný článek Deset postřehů z Českých lvů: jak donutit diváky přepnout na cokoliv jiného zachycuje to nejrozporuplnější, co letošní ceremoniál nabídl. Bylo by zbytečné se ke všem bodům vyjadřovat (souhlasím s nimi), ale musím alespoň v krátkosti zareagovat na věc, která mě irituje mimořádně (a jež se týká i mnoha předešlých ročníků). Jedná se o tzv. standing ovation, které se české publikum za těch dvacet let kulturní svobody nedokázalo naučit. Když se pak diváci v sále nepostaví, aby vestoje zatleskali umělci, oceněnému za jeho celoživotní práci, nutně to ve slušnějších lidech mezi námi budí trapné pocity (před dvěma lety se to stalo Vojtěchu Jasnému, letos Janě Brejchové, která si však pro sošku za dlouholetý umělecký přínos českému filmu nemohla přijít kvůli nemoci).

Tento problém se však týká výhradně obecenstva, a tak vyjádřím i na adresu těch, kteří celý večer chystají. Domnívám se, že základním kamenem úrazu všech Českých lvů je jejich scénář. Problémem je, že scénář je trapný úmyslně, že jej v tomto duchu tvůrci záměrně připravují. Když se pak střídá ono hrané trapno s trapnem nechtěným, nemůže z toho vzejít nic víc, než jen znovu trapno. Dosti dusnou, mnohdy až zoufalou atmosféru pak může pročistit už jen případný vtip ze strany předávajících nebo oceněných. Ti však humor nemají v popisu práce.

České lvy posledních několik let nechápu. Nejvíce mě, jakožto diváka, znepokojuje nejasný postoj Petra Vachlera, ředitele České filmové a televizní akademie, u něhož nemám ani v nejmenším tušení, kam chce tyto stále nejprestižnější české filmové ceny dovést. Doslova ze židle mě pak nadzvedlo jeho vystoupení v pořadu Hyde park ČT24 (9.3.2010), kde nepřipustil, že by slavnostní večer obsahoval byť jen zrnko vady (řeč není o technické stránce věci, ale o moderaci a aspektech tohoto typu), naopak panu řediteli nechyběla arogance, sebevědomí a drzost. Je to velká škoda a pro mě osobně zklamání, protože z jeho dřívějších vystoupení dobře vím, že Petru Vachlerovi na budoucnosti českého filmu velmi záleží. To však bohužel nic nemění na tom, že Český lev je i po sedmnácti letech od svého prvního ročníku stále velmi obtížně pochopitelný.

Srovnávat to celé s moderováním nejsledovanější americké filmové noci mi přijde téměř nevhodné. Přesto je to právě předávání Oscarů, z něhož by si Vachler a spol. mohli vzít příklad. Američtí moderátoři znovu dokázali, že podobným ceremoniálům nejvíce sluší jemný humor a štiplavé poznámky, které však ani náznakem nenaruší důstojnost večera. Především pak pochopili, že celý večer není o nich a jejich scénkách, ale že se v první řadě jedná o nominované a oslavu filmu jako takového. Ona základní odlišnost je tedy vcelku jednoduchá - zatímco Oscar je stále slavností filmu, Český lev se až příliš křečovitě soustředí na vlastní scénky a tedy humor za každou cenu.

My, čeští diváci, máme jasno v jednom: čekání na důstojné Lvy letoškem neskončilo. Ale nezoufejme, příští rok nás čeká osmnáctý ročník, který by mohl znamenat onu symbolickou dospělost.